Začala jsem psát blog. Co z toho vlastně bude, nevím. Nemám cíl. Možná poprvé v životě dělám něco naprosto bez cíle. O čem chci psát a proč a co chci říct? Nevím. Možná to není úplně lákavý začátek, že? Pokud jste i tak aspoň trochu zvědaví, čtěte dál.
Jsem fotografka. Fotografka eventů a portrétů. Mým úkolem je pozorovat. Pozorovat, co se kolem mě děje, abych včas mohla zmáčknout spoušť a zachytit ten správný okamžik. Pozorovat klietku a zachytit ji ve správné póze, ve správný moment. Pozorovat, kdy se začíná uvolňovat, kdy z toho získáme ty nejlepší fotografie.
Vždy jsem ráda pozorovala. I ve společnosti lidí ráda ztichnu, když nemám, co říct. Obzvlášť, když nemám, co říct. Byla by škoda být zticha, když mám, co říct. I když i to je možné, když nemám pocit, že obsah tolik stojí za sdílení. Ztichnu a začnu pozorovat a poslouchat. Čtu z pohybů, výrazů i mluvy ostatních. Díky tomu se mi často stává, že si mě lidi nepamatují. Nezanechám stopu. Nevadí mi to. Zvykla jsem si.
Pramení to, řekla bych, už z dob gymnaziálních, kdy, ač součástí nejlepší party na škole, neměla jsem příliš velké sebevědomí. Žila jsem v domnění, že jsem tlustá a podivná a že nikdo není moc zvědav na můj názor. Ráda jsem se však nechávala bavit a že s klukama s party byla sranda. A tak jsem se naučila mlčet, poslouchat a třeba se smát, když bylo čemu. Naučila jsem se pozorovat a naslouchat. Naučila jsem se to dobře, ale zapomněla jsem na jednu důležitou věc.
Naučit se pozorovat samu sebe. Naslouchat sama sobě. Znát se.
Jak se pohybuju? Jaká používám slova? Co se mi líbí a co se mi už nelíbí? Když udělám tohle, jak u toho vypadám? A když udělám tohle, co tím chci říct? A jestli vůbec něco říkám, nebo jen vypadám, že něco říct chci.
Dobrý den, toto je Bára. Bára je… No a ráda… Ve volném čase ona… Ale co teda úplně nesnáší, je… Jaká vlastně je? A kdo to vůbec je?
Trvalo to asi dvacet let a já přestávám tolik koukat po okolí a poslouchat všechny jeho zvuky a řeči. A začínám obracet oči a uši do sebe, na sebe. No, mohlo to být dřív. Ale lepší teď než nikdy. Buď teď a nebo nikdy. Teď.
Ale jak na to? Než ke mně přijde klientka na focení, mám s ní konzultaci. Ptám se jí, co dělá, jak chce na fotkách působit, jak působí na lidi už teď, jaké oblečení má ráda, co má ráda. Kdybych se ptala lidí kolem sebe, co by na tyto otázky řekli o mně, myslím, že bych dostala několik různých odpovědí. A není divu. Před každým se vždy chovala trochu jinak a nikdy to nebyla moje pravá verze.
Je to logické. Pro mě bývalo jednodušší přizpůsobit se pokaždé někomu jinému, protože být naprosto upřímná k sobě i ostatním bylo riskantní. Po pár zkušenostech nebylo pro mě bezpečné ukazovat tu pravou verzi. Přizpůsobení se mi zajistilo klid a přátele. No… pravda je, že pedagogové a rodiče by měli možná jiný názor. Puberta dělala své. Ale vymezení se pedagogům, za to se musím poplácat. Bohužel, je to tak. Dodnes nechápu, proč dotazy, kritické myšlení nebo zpochybňování jsou považovány za problém. Dlouho jsem ostýchala ptát se, dělat chyby, zpochybňovat. Ale hlavně mi vždy vadilo poslouchat, jaká mám být.
Ne, nepíšu to, abych si zpětně stěžovala na školní systém. Minulost je minulostí a v tomto případě buď ráda, Baruno, že je. Jen mi to pomáhá ujasnit si samu sebe. Dobrý den, toto je Bára. Bára je rebelka.. Ne! Tak mi říkali a nesnášela jsem to! Bára je bojovnice. Za sebe i za druhé. Bára si nenechá říkat, co má dělat a co si má myslet. Tlačte na ni a ona zkamení. Nehnete s ní. Budete do ní bušit, zlomíte si ruku. Nechte ji prostě být. Nechte ji prostě žít. Jak to ovlivňuje vás? Proč s ní potřebujete pohnout vaším směrem? Nabídněte ruku nebo jděte jinudy.
Poznáváte to? Je to i vám povědomé?
Mimochodem, všímáte si, jak často mají lidé pocit, že život ostatních ovlivňuje ten jejich? Jak mají potřebu komentovat, radit nebo se dokonce rozčilovat, když žije někdo jinak. A při tom by mohli jen nechat žít a stejně tak, místo pozorování ostatních, se podívat do sebe. Tvořit si vlastní cestu a zjišťovat, co si na ní nechají a co dají pryč. Zjistit, co je dělá šťastnými a za tím si jít. Vidět, co už teď mají a je to cenné. A možná by pak přestali tolik řešit ostatní. Cesty ostatních by pro ně nebyly takovou hrozbou a spíš by pro ně byly třeba inspirací.
No vida, na chvíli jsem namířila světlo i foťák na sebe, zaostřila a uviděla. I uzřela oslice anděla.
K tomu tento blog možná poslouží. Poznáte mě a já poznám sebe. A třešničkou na dortu, zlatým hřebem a nečekaným úspěchem bude, když vás to bude zajímat a třeba v tom najdete i kus sebe. Nebo kus pro sebe. Nebo kus pro někoho jiného. Nebo dva, ať nežeru.
Comments appear here when connected to WordPress.
napsali JSTE: