ona má času dost

Netrávím moc času sama. A netrávím moc času absolutním nicneděláním. Což se jeví jako šok, vždycky jsem si myslela, že lenost je moje velmi dobrá kamarádka. I ta vás ale může najednou opustit, říct “Už tě nemám ráda, změnila ses a to se mi nelíbí.” Pustila jsem ji tedy, nedržím nikoho proti jeho vůli. 

Kdo se mi naopak vkrádá do společnosti, je samota. Moc ji neznám. Je taková tichá, nudná a když něco řekne, nemusí to být vůbec příjemné. Ale seznamujeme se. Kdysi se mnou jela na tři dny do Benátek na karneval. Jinak se sem tam přihlásí, když jsem doma sama jen se psy. Ti ji často vyženou. 

Vzala jsem ji proto na seznamovačku do Lisabonu. Původně jsem neměla jet s ní, ale s partou lidí na retreat, učit se surfovat, meditovat, jógovat a celé to fotit. Intuice přišla, namířila proti mě dlaň a řekla “Nejezdi tam, nebudou tam lidé, kteří by ti přinesli klid.” Co se dalo dělat? Měla jsem už letenky do Lisabonu týden od sebe. Rozhodla jsem se tedy sbalit sebe a samotu a vyrazit na týden do Lisabonu. 

Chodily jsme spolu strmými uličkami, obdivovaly jsme domy, lidi, výhledy a celé město. Nechala mě dokonce povídat si s místními lidmi. No měly jsme toho zkrátka přes den dost, moc jsme se samy sobě nevěnovaly. Večer už jsme však měly na sebe čas. A ačkoliv samota vypadá jako tichá společnice, hodně jí to mluví. 

Ale ne že bych jí tolik rozuměla. Mluvila na mě a já nechápala, co mi chce říct. Jen vím, že mi z toho bylo hrozně smutno. Chodila jsem po ulicích a bylo mi do pláče. Ne, nebylo mi do pláče. Plakala jsem. Dívala jsem se na tu krásu kolem, na lidi, turisty, zvířata a měla jsem pocit, že mi něco chybí. Záviděla jsem těm, kteří si užívali jídlo a víno s přáteli? Záviděla jsem párům, že společně mohou sdílet romantiku Lisabonu? Neměla jsem ten pocit. Bylo mi tam o samotě strašně dobře. 

A v jedné takové smutné chvíli seslal mi Lisabon do cesty starou paní, která skrz okno ve dveřích sledovala dění na ulici. Ačkoliv jaké dění? Ulice byla prázdná, tichá, malá, zapadlá. Užívala si samotu. Dívala se do té malé uličky a možná bez myšlenek jen svým způsobem meditovala. Se zarudlým obličejem a uslzenýma očima jsem se na ni podívala a zeptala se jí, jestli si ji můžu vyfotit. No musela jsem vypadat neodolatelně. Ale! Beze slov přikývla a dál se věnovala své osamocené chvilce nicnedělání. I přes smutek se ve mně probudila fotografka, která sbírá autentické momenty města. 

Tři dny mi trvalo, než jsem začala rozumět tomu, co mi samota chce říct a než jsem si večer přivykla na její přítomnost. Můj smutek nenaznačoval nic hrozného. Jen se mi různé emoce, které doma držím na uzdě pod tlakem povinností a rolí, splašily. Uvolnily se a uvolnily místo pro emoce nadšení a radosti z toho, že si můžu užívat dovolenou dle svých podmínek, bez povinností, bez hraní rolí. A hrát jen tu svou. Tu svou hlavní. 

A nakonec byla jasná jedna věc. Nikdy nejsme sami. Je s námi samota, která s námi mluví víc, než si možná dokážeme představit. A možná to není samota, možná jsme to prostě my. Možná jsem to byla já, která se snažila na sebe mluvit a já ji nerozuměla. Málo kdy totiž poslouchám nebo pochopím, co chci sama sobě říct. Málokdy vypnu všechny ruchy, které mě přehlušují a naslouchám si. A že jsem se dozvěděla hodně. Například to, co jsem potřebovala slyšet. Že se mám dobře, že mám radost ze života, že dvě hodiny sezení na zahrádce baru s dobrou caipirinhou, knížkou a sledování okolí není ztráta času, není to důvod si vyčítat nicnedělání, není to potřeba běžet dál a dál a dál. Je to inspirace, je to odpočinek, je to restart. 

A nakonec to celé mělo úplně jiný závěr, než na jaký jsem zvyklá. Stačí mi odjet na jednu noc, může to být výlet po Česku, a stačí k tomu, aby se mi zoufale nechtělo domů. Chci na tom místě zůstat a už se nikdy nevrátit. Nechat všechno, co mám a dělám a dělat něco jiného, na novém místě, mezi lidmi, kteří mě neznají. A tentokrát jsem v pátek, den před mým odjezdem, pocítila “Je čas jet domů”. Nevzbudilo to nechuť ani smutek. Tak to bylo. Pro něco jsem si do Lisabonu přijela, získala jsem to a je čas vrátit se a pokračovat ve svém životě. 

To, že mi trvalo dva dny se z návratu domů vyhrabat, vzpomenout si, kdo jsem, co chci a co vlastně dělám, najít zase směr, který se zdál najednou ztracený, vrátit se do svého procesu, tady nebudu dlouze rozebírat a kazit happy end. 

Je rozdíl v tom “být sama” a “cítit se sama”. Cítit se sama je stav nešťastný. Pocit, že člověku nikdo nepomůže, že sám sobě nepomůže, že je ztracen. Ten však nemusí nastat v případě “bytí sama”. Tam mám totiž společnici - sebe - a to je nejlepší společnost. A co si budeme povídat, s nikým si tak dobře nepopovídáte jako sami se sebou. Je to rozhovor s inspirativní osobou, která má spoustu znalostí, zkušeností a zná vás nejlépe. Má nejlepší a jediné správné odpovědi na vaše otázky. Ale vyžaduje k tomu vaši absolutní pozornost. Je příliš důležitá a chrání si příliš svoji energii i hlas na to, aby překřikovala lidi kolem vás, počítač, seriály, sociální sítě. Počká si, až si na ní uděláte čas. Ona má času spoustu. 

A nemyslete si, že se před ní můžete schovat. Bude vždycky s vámi a v pravý čas si převezme mikrofon a od plic vám řekne upřímně, co děláte blbě. Ale nebojte se, umí vyzdvihnout i to všechno, co děláte správně. Je nejupřímnější a ví nejlépe, co je pro vás dobré. Proto její názor je jediný, na kterém záleží.